GPS ze šuplíku

Někdy, když je potřeba si odpočinout od práce, brouzdám v šuplících nebo v počítačových složkách. Vždy mě překvapí to, na co narážím. Úryvky z mých deníčků, povídky a poezii z mých tvůrčích let. Čtu si je a nevěřím svým vlastním očím... To jsem opravdu napsala? Kdy, proč a co jsem tím vlastně chtěla říct? Od čtyř let jsem chtěla být spisovatelkou. Ale myslím, že Máchovy nebo Seifertovy texty z pubertálního období dávaly větší smysl, o kvalitě nemluvě. :) A tak jsem přemýšlela, co s tím. Mám se řídit filmem bratří Coenových "Po přečtení spalte"? Ne, to by byla škoda, i moje pubertální léta ke mně patří. Jedna z mých starých a zoufalých povídek s názvem GPS mi připomíná období jedné nevydařené lásky, krásné období.

GPS

Červená.

Oranžová.

Zelená.

… Řadím na jedničku a vydávám se doprava, jak můj blinkr doposud napovídal. Další křižovatka za mnou, jsem zase o kus dál. Přede mnou se táhne dlouhá rovinná cesta, to se dobře pojede, říkám si a přidávám na plynu. Opírám se a pevněji svírám volant, to je má příprava na pořádný rozjezd, jak fyzická, tak psychická. Jezdím ráda rychle, protože to se ve mně vzbouzí adrenalin. Splavují mě endorfiny a dostává se pocit beztíže. Jsem jako kosmonaut a volant je mým středobodem. Auto je mou raketou, co míří kdoví kam.

A to mi připomíná, že nevím, kam se dát. Za sklem se rýsuje další křižovatka, tentokrát bez semaforu. Jsem na hlavní silnici a mám přednost, potíž je však v tom, že nevím, zda dál rovně či zahnout do neznáma. Obracím se na svého rádce. „Nyní pokračujte rovně,“ říká mi. Přístroj, co napovídá tu správnou cestu, přístroj, co byl vynalezen pro nepraktické ženy, kterou jistojistě jsem. „Jasně, pane,“ vedu dialog s tím neživým, leč „inteligentním“ strojem, co mu kdosi propůjčil příjemný hluboce zabarvený hlas. A pokračuji rovně, natěšena na cíl cesty.

Míjím stromořadí. Velké koruny stromů tancují do větru, jejich oranžové sukně se vlní v rytmech podzimu. Nechávám se jimi unášet, pootevírám okénko, abych doplnila atmosféru o hlasité svištění větru. Mé rozjímání přerušuje již známý mužský hlas: „Po dvoustech metrech zahněte doleva.“ Zapínám blinkr.

Naslouchám hlasu svého rádce na cesty a kličkuji rozmanitou krajinou. Už jako malou holku mě pohádky učily, že je lepší dát přednost cestě trnité před cestou hladkou. Já ale věřím GPS navigaci. V obchodě mi řekli, že najde každý cíl, že mě dovede, kam budu chtít. A tak jsem přístroji zadala do paměti můj cíl. Cíl, za kterým už mě nebaví bloudit.

 „Doprava,“ říká mi ukazatel. Mám sucho v krku, jsem netrpělivá. Kdy už tam budu? Kdy?!

Stavím u krajnice a z nedůvěry v onen přístroj znovu zadávám svůj cíl. ERROR!  Zkouším to ještě jednou. GPS navigace pátrá v paměti, snaží se, až se z ní kouří. ERROR.

 A pak, že mě dovede, kam budu chtít, že najde každý cíl!

 K tobě, můj milý, cestu nezná. Ani já ani GPS.