Jak jsem se stala pravicovou aktivistkou

V životě téměř každého z nás nastane den, kdy jako by vás někdo praštil po hlavě palicí a musíte se probudit z letargie, dosavadní naivity nedospělého života, kdy jste si mysleli, že se tak nějak Země točí, každý si odžije svoje tak, jak je mu souzeno a hotovo. Ale ono to může být i jinak.

Neděste se, nebudu se rozepisovat o posmrtném životě. Moje dnešní polemika pojednává o aktivismu. Aktivismu se správným záměrem ovlivnit věci kolem sebe, věci, které je třeba ovlivňovat, protože nejsou správné, korektní nebo etické.

Dochází nám to, díky morálce a výchově, už od malička. Když na sebe dospělí křičí, nebo se nedej bože perou, víme, že je to špatně a mnohdy máme potřebu zasáhnout. Ale čím jsme starší, tím víc otupujeme. Zjišťujeme, že všechno není tak jednoduché, jak se zdálo a nepravosti jsou všude kolem nás. Lži, přetvářky, zlodějny, úplatky, neférový sociální systém, boj společenských tříd, chamtivost… A pak smíření s tím, že svět je jaký je a že není jednoduché v takovém systému přežít. Ale přece v žádné době to nebylo jednoduché, a tak to prostě nějak ustojíte.

A touto dobou nastává ten čas, který rozhodne, jakým směrem se bude váš život ubírat dál. Protože právě v této fázi dospění (a to neznamená, že by se tak mělo stát v osmnácti) se probudí ten pravý člověk ve vás, kombinace genů, výchovy, osudu, zkušeností a možností. A buď jste spokojení se životem, jaký ho máte, a pak si ho šťastně žijete dál, a nebo se vám něco znelíbí. A pak máte jen dvě možnosti: smířit se s tím, nebo s tím něco udělat. Takových životních etap může přijít mnoho. A to, jak vaše případné snažení dopadne, rozhodne pravděpodobně o tom, zda pro příště zbude energie na další boj se zlem, nebo převládne smíření se situací a vyrovnání se s dobou, v níž nám bylo předurčeno žít.

Já osobně jsem měla od malička potíž se „syndromem Johanky z Arku“ a moje celoživotní dobrovolné působení v neziskovkách to potvrzuje (v návaznosti na článek Markéty Šichtářové, s nímž souhlasím, cítím povinnost říct, že v nevládkách). Bylo mi určitě pod deset let, kdy jsem zasáhla do fotbalové rvačky na stadionu Sigmy Olomouc a dostala facku rukou chuligána, která měla přistát na obličeji dospělého chlapa. Tatínek mě obdivoval, maminka mi vynadala a se slovy „to je dobře, že ses snažila ochránit nevinné, ale musíš vždycky myslet na sebe a dávat pozor“ jsme tento článek výchovy nerozebírali až doposud.

Za pár dní mi bude dvaatřicet a maminka toto téma vytahuje znovu. Proč? Protože jedny farmářské trhy mi nejspíš změnily život.

Do nedávna jsem sledovala politiku, jak tu komunální, tak státní, z velké vzdálenosti. S myšlenkou, že já jako holka z vesnice působící v Praze a hledající sebe sama nemůže stejně ovlivnit nic, co se jí nelíbí, tak proč by se o to vlastně měla zajímat, když ti nahoře si to stejně vždycky udělají tak, jak elity kážou.

Ale pak jednoho dne nastalo „tam někde nahoře“ rozhodnutí, které mělo ovlivnit věc, která se přímo mě dotýkala. Strašně jednoduchou malou příjemnou žižkovskou věc. Farmářské trhy na náměstí Jiřího z Poděbrad. Dnes je trend farmářských trhů a každý z vás na nějakém určitě byl, ale pokud jste nebyli na farmářském trhu pořádaném neziskovou společností Archetyp (aktuálně Jiřák a Náplavka v Praze), pak se jen těžko dá popsat, jak to tam chodí. Reální sedláci, většinou přímo ti, kteří tu zeleninu sami vypěstovali, tam po sedm let prodávají svoji chloubu. Většinou, pokud chodíte často, už přesně vědí, pro co jdete a ještě vám zdarma přibalí nový druh salátu na ochutnání. Zeptají se vás na zoubky vašeho prcka, zadřený drápek vašeho psa a poradí, jak ten salát připravit, aby neztratil vitamíny a chutnal. Dáte si kafe, čerstvý dortík a cigárko a pokecáte se sousedy, které, i když bydlí na vašem patře, potkáte častěji na trhu, než v baráku. A ačkoliv jste holka z Moravy, která vyrostla komunitním vesnickým životem, na Žižkově si nepřipadáte o moc jinak. A to taky díky farmářským trhům, které se za sedm let staly zdejší ukázkou koloritu.

Naše farmářské trhy vyspěly, přizpůsobily se nám. Za sedm let vydrželi jen ti nejlepší prodejci, ověření pořadateli i zákazníky. Naučili nás nakupovat regionální a sezónní potraviny, vylepšili náš jídelníček a donutili nás vrátit se do dob starých jarmarků, které jsme doposud znali jenom z pohádek. A pak s plným košíkem kráčíte přes několik bloků pyšně domů a myslíte si, jak se vám to hezky na tom Žižkově žije a jak se těšíte zase na další středu, na kafe, zeleninu, špekáčky a víno, které jste si oblíbili.

A pak náhle na Facebooku při nevinném stalkingu bývalých spolužáků zjistíte, že zastupitelé městské části, v níž žijete a kterou milujete, se rozhodli neprodloužit dosavadnímu provozovateli farmářských trhů smlouvu. Bum – palice - hlava – cože? Proč?!

A tak se zajímáte dál. To takhle jednoho dne vplula do strany ODS, jejíž jsem bývalou voličkou, mladá krev - nějaký ambiciózní Ital, pan Alexander Bellu. Na Praze 3 se stal místostarostou, tedy zástupcem paní starostky, a radním přes kulturu. A ten se rozhodl neprodloužit smlouvu dosavadnímu provozovateli trhů – zapsanému spolku Archetyp, protože už má trhy pod sebou prý příliš dlouho, a byl by to býval „monopol“. A tak vyhlásil veřejnou soutěž, do níž se Archetyp samozřejmě také přihlásil, ale světe div se, nevyhrál, ačkoliv provozuje s nejlepšími referencemi nejoblíbenější trhy v Praze, skončil druhý.

A tak se, jako občanka ptám vševědomého Googlu, kdo že to převezme farmářské trhy nyní? Společnost World Production, to mi nic neříká, divné. Aha! Společnost, která byla zakoupena šest dní před vyhlášením VŘ? Společnost, kterou vlastní nějaký pan Franc, jež doposud hrál rugby a pracoval v realitách? Co ten může vědět o trzích, ptám se a googlím zadávací dokumentaci k VŘ. Jedněmi z hodnotících kritérií jsou reference a zkušenosti. To by mě tedy zajímalo, jaké zkušenosti pan Franc má, když jeho firma funguje jen pár dní. Žádné, aha, ale to prý městské části nevadí. Protože prokázal tyto kritéria prostřednictvím subdodavatele, společnosti CH Catering s.r.o., která už zkušenosti má.

CH Catering, jak později lehce zjistíte díky paragrafu 106 (1999 Sb. Zákon o svobodném přístupu k informacím), je společnost, která dodává občerstvení na radnici, pořádá pro MČ Prahy 3 městské slavnosti (s velmi nízkou návštěvností občanů, podotýkám, protože s trhy, na které jsme zvyklí, se to nedá srovnat). A přijde si tak minimálně na milion ročně z městských peněz. A tak se ptáte dál a dál, až selský rozum jednoduše praví: malá domů! Vždyť je to jasné a průhledné. Bílý kůň, World Production, vznikl jasně proto, aby vyhrál, proč se do VŘ tedy nepřihlásil přímo CH Catering? Protože by to bylo okaté až příliš. Společnost, která dělá pro radnici snad všechno, co se občerstvení týká, by najednou vyhrála i veřejnou soutěž na farmářské trhy, kterou rozhoduje místostarosta? Pan Bellu hlásá, že Archetyp nemůže mít monopol na trhy, ale CH Catering monopol na radnici očividně už pár let má. A tak, jakožto nespokojený občan, protestujete.

Najednou se kolem vás kupí naštvaní lidé, zjišťujete, že v posledních letech, za současného radního pro kulturu, byly přešlapy radnice (ne)náhodně podobné. Sepíšete petici, podáte otevřený dopis starostce, jdete interpelovat na zastupitelstvo a skoro to vypadá, že vyhráváte. Veškerá média o tom píší, nespokojenost s občerstvením společnosti CH Catering projeví i vedení fotbalového klubu Viktoria Žižkov a paní starostka ruší vzhledem k občanské nevoli veřejnou soutěž. Spravedlnost existuje, říkáte si, a dokonce ji vy sami můžete ovlivnit!

A pak zase palice – rána – hlava - cože?! Starostka uděluje radnímu pro kulturu, tedy muži, který je za to všechno odpovědný, povinnost přijít s návrhem. Pan Bellu vydá prohlášení, že trhy bude provozovat městská část sama. A to i přesto, že na prosincovém zastupitelstvu sám potvrdil, že v jiných částech Prahy toto nebylo nejšťastnější řešení (například na Praze 10, která se rozhodla pravděpodobně pod vidinou zisku trhy po Archetypu převzít, prodělali v loňském roce přes milion korun). Petici více než pěti tisíc občanů prohlásí za vydírání, čímž dehonestuje petiční zákon, a s výmluvou na přílišnou medializaci (se stejnou mocenskou logikou, kterou použil například norský Barnevernet, který trucovitě odříká děti české matce Evě Michalákové za údajnou medializaci) prohlásí, že si trhy raději „bude dělat sám“, než aby uznal vlastní chybu.

Takže nyní radnice Prahy 3 (respektive paradoxně koalice ODS a TOP 09 – tedy politické strany, které hlásají co nejnižší vměšování veřejné moci do života občanů v koalici s ČSSD) pomohou panu Bellu zašantročit farmářské trhy podruhé. Tentokrát do akciové společnosti, která neměla doposud nic společného s vedením farmářských trhů ani ničím podobným…

Za každou cenu radnice zruší zaběhlý, rentabilní a obecně prospěšný farmářský trh a deleguje výkon provozu na stát (městskou část). Jakou nabídne odpovědnost a záruky? Nejspíš žádnou, protože nemusí.

Z logiky celé věci říkáte ostatním i sobě sami: „Ale vždyť je to tak průhledné, tak okaté, tak samozřejmé a tak neetické! Tak když to všichni víme, něco s tím uděláme. A pak zjistíte, že to je vlastně všechno v mezích zákona. A koho zajímá nějaký trh na Praze 3 a boj zdejšího místostarosty s nespokojenými občany… vždyť ono to zase vyšumí.

Ale neměli by se i pravicoví voliči aktivně starat o to, aby takové věci nevyšuměli?

A toho dne se to stane. Palice – hlava – rána – probuzení! A už nikdy nechcete být tam, kde dřív. V tom samozřejmém světě, co se točí a vy to nějak ustojíte. Protože jak to ustojíte, o tom si rozhodujete hlavně vy sami.

Jsem pravicový konzervativec a stala jsem se aktivistkou. A to mi to ještě před pár dny připadalo jako naprostý nonsens.