Schizofrenie generace Y aneb nahota v sauně a selfie na Facebooku

Moje maminka slaví dnes 50. narozeniny. Na svůj věk vypadá zatraceně dobře, mentálně je jí asi tak 17 (tvrdí ona, pro ty, kdož by mne chtěli kárat za drzost) a její ženské křivky jí jaksi kupodivu drží stále na svých místech (ač já ve svých třiceti letech začínám mít pocit, že gravitace je největším nepřítelem ženy, obzvláště pak ženy "krev a mlíko"). A moje maminka byla včera poprvé v sauně. Nahá.

Já jsem byla v sauně jednou. Oblečená. Rozumějte: v plavkách a v ručníku. Sauna a tyhlety všechny společenské aktivity, které je nutno provádět v rouše Evině, se stávají s gravitací mým zásadním životním nepřítelem. Proč? Tak to kdybych věděla!

Moji rodiče nejsou žádní puritáni. Nežila jsem nudným ani konzervativním životem, neměla jsem přísnou výchovu, kvůli vzhledu nebo postavě mě nikdy nikdo neshazoval. Jsme scestovalá rodina, když mi bylo jen pár let, byla jsem s rodiči v zahraničí na nudapláži. Užívám si sex a nemám nic proti nahotě, dokonce se mám i ráda: v určitém věku jsem dospěla k závěru, že na můj velkoplošný zadek se docela dobře kouká, a občas vařím doma oděná pouze do kuchyňské zástěry a rudé rtěnky. Ovšem...

... Jakmile převedeme řeč na společenské události, při nichž jsme nuceni odhalovat sami sebe, je moje sebevědomí to tam.

Na základní škole jsem nenáviděla tělocvik, protože ty blbé modré trenýrky zakrývaly jen velmi nepatrnou část mého zadku.

V páté třídě, kdy mi začala růst prsa, bohužel mnohem výrazněji, než mým spolužačkám, jsem se jala nesnášet i společné šatny, a když mě jednou spolužák Milan plácnul po zadku, oplatila jsem mu to na tvář. Avšak mezi mým zadkem a Milanovou tváří byl rozdíl minimálně jednoho airbagu.

Bylo mi šestnáct, když naše parta začala společně navštěvovat vířivku a saunu. Já jsem nechodila. Při představě, že se před spolužáky budu muset v sauně svléknout do naha, se mi dělalo blivno. Do party jsem brzy nepatřila. A tak jsem byla "osamělý jezdec" se sluchátkama na uších a Krylovými texty pod lavicí.

Před pár lety jsem byla opravdu zamilovaná. Byl krásný, tak krásný, že když jsem s ním šla po ulici, otočila se za ním každá. Ale na první "pořádné" rande mě pozval do sauny. Odmítla jsem a další nabídka už se nehrnula.

Nejsem ošklivka, která se neumí nosit. Čím starší jsem, tím blíž si jsem se svým vlastním tělem. Jako malá jsem nenáviděla Samanthu ze Sexu ve městě (pro neznalce: postavu, jejíž nejčastější slovo a pravděpodobně i gesto je spojeno s některou z intimních partií těla), a dnes mi je ta holka zatraceně sympatická. Ale v kolika letech se sakra odvážím vstoupit do sauny nebo do viřívky? V padesáti (mami?!)?

Ublížilo mi snad to, že jsem asi od desíti let četla Cosmopolitan a Elle a fotografie modelek se zásadně lišily s těmi mými? Opravdu mě moje předčasně rostoucí křivky narušily natolik, že obléct legíny a jít cvičit jógu mezi ostatní ženy, nebo v horším případě obléct plavky na plážový volejbal, je pro mne stejně náročné, be ne!, dokonce náročnější, než namalovat kopii da Vinciho Mona Lisy? Asi ano. Protože při malování nemám pocit, že mě někdo soudí. A proč bych měla mít v sauně pocit, že ano?

Jsem z generace Y. Jsem narušená. Narušená přelomovým režimem. Babička dbala na to, co o nás říkají sousedé a vychovávala mne ke stejnému postoji. Táta, porevoluční podnikatel, naopak zastává názor "neobalismu" (je úplně jedno, jak kdo vypadá a právě naopak, čím jeho přátelé vypadají hůř, tím je má, zdá se mi, radši). Do svých nácti let jsem viděla nahé tělo maximálně na školních záchodech v Bravíčku (ano, naše generace se opravdu na záchodech schovávala, aby tajně četla Bravo). A pak přišel internet a s ním vševědoucí a sebevědomá generace Z. Já už jsem ale duševně vyvinutá byla.

A tak se tak trochu sama se sebou peru. Mám nezkrotnou chuť postovat na Facebook sexy selfie, ale neodvážím se ani do sauny. V plavkách.