Na toaletě v Leo Expressu
Na kolejích jsem toho zažila hodně. V mém věku to prohlašuje asi málokdo, ale já měla tu „výhodu“, že jsem do školy vždy dojížděla. Takže od jedenácti až do dvaceti let téměř každodenně ve vlaku. Dalších deset let neustálé služební cesty – Praha – Zábřeh - Olomouc – Ostrava – Český Těšín… a to je mnoho hodin na kolejích.
Tak třeba jednou začal vagón, v němž jsem cestovala, hořet. Neuvěřitelně to smrdělo. Kdysi se stala jakási nehoda na trati a já, ve svých nácti letech, tehdy bez mobilního telefonu, prostála celé odpoledne a půlku noci v nějaké vesnici u Pardubic. Na nádraží v Šumperku, kam jsem nakonec po asi dvanácti hodinách zpoždění dorazila, čekala spousta vystrašených maminek, včetně té mojí. Na střední škole jsem zase jela vlakem domů z Velké Pardubické. Obsluhovala jsem tehdy VIP lóži, tedy 18 hodin strávených na nohou a na podpatcích! Ve vlaku jsem tvrdě zaspala. Když jsem se probudila, vlak vyjížděl z mé cílové stanice. Bezmyšlenkovitě, ještě v polospánku, jsem sbalila svůj velký kufr a běžela ke dveřím. Otevřela jsem je za jízdy (tehdy to ještě jednoduše šlo), vyhodila jsem nejprve kufr a za ním vyskočila já. Pravděpodobně v docela velké rychlosti, nástupiště už bylo v nedohlednu a moje tělo dopadlo asi 30 metrů za kufrem, přímo na vedlejší kolej. Zas tak strašné, jak to asi zní, to nebylo, žádnou bolest si nepamatuju, jen průvodčího, který na mě z vlaku křičel: „Vy bláznivko bláznivá, co magoříte?! Vždyť jste se mohla zabít!“
Hodiny zpoždění vlakových souprav, tedy hodiny strávené v nádražních čekárnách, raději ani nechci počítat. Každopádně zvykla jsem si, za ta léta, na mnohé. Ani jsem vlastně nikdy neměla potřebu o mých vlakových zážitcích psát. Až dodnes, kdy jsem se rozhodla v Leo Expressu vyčůrat.
Leo Express volím, když nestihnu rezervovat Regiojet. Nejsem náročný cestující, vadí mi máloco. Ke štěstí mi dostačuje můj PC a zásuvka, popřípadě kniha. A vědomí, že je někde poblíž toaleta. Málokdy na ni opravdu dojde, snažím se veřejným WC vyhýbat, jak jen mi to můj močový měchýř dovolí, ale tentokrát, po dvou kávách a zázvorové limonádě, si nedal říct. A tak jsem se vydala, v Leo Expressu, na toaletu.
Nějakou dobu mi trvalo najít dveře, když jsem však objevila kovové cosi veprostřed stěny na vlakové chodbičce a stiskla to, dveře do intimní místnosti se otevřely. Po opakovaném stisknutí se zavřely a toaleta zahlásila: „dveře jsou zamknuty“. Jako v kosmu, říkala jsem si a po prohlédnutí docela velké místnosti mě o tom ujistila stěna pomalovaná vesmírnými motivy. Černý vesmír, hvězdy, možná nějaké planety… Něco mi však nehrálo. Nebo vlastně… hrálo! Jakmile se za mnou zavřely dveře, spustil se podivný zpěv ptáků. Jako bych čůrala v pavilonu ptáků v pražské ZOO. Že by v kosmu byli slyšet ptáci? Celé moje vykonávání potřeby bylo podivné.
Sedíte na záchodě, koukáte do vesmíru a do toho všeho zpívají a kdákají ptáci. Doposud nevím, co si o tom myslet… Z toalety jsem se vracela poněkud rozčarovaná.
Bohužel mě rozčarování vykonáním mé potřeby nepřešlo. Zjistila jsem totiž, že onen zpěv ptáků, který se rozezní, kdykoliv se za Vámi zavřou dveře toalety, se rozezní nejen uvnitř WC, ale i venku. Každý cestující, sedící ve Vašem vagóně, tak je nucen poslouchat ptáky, kdykoliv sedíte na záchodě. Myslela jsem si, že si toho brzy přestanu všímat… ale, víte, kolik lidí jde za cestu z Prahy do Olomouce na toaletu? 18! Ano, po čas mé cesty mě 18x vyrušily ze čtení ti blbí ptáci. A snad díky mé fantasii bez hranic, nešlo mi pokaždé ubránit se představě onoho pasažéra na toaletě, jak sedí a kouká na vesmírnou stěnu, možná že stejně vyděšeně, jako já.
Nemohla jsem jinak, než googlit tři klíčová slova: „Leo - Expres - toaleta“. A našla jsem článek o nápaditých toaletách, cituji: „Soukromý dopravce Leo Express, který plánuje nasadit vlaky na tuto trasu letos v prosinci, nově slibuje také toalety, jejichž návštěva přinese podle tiskové zprávy této společnosti nevšední zážitek. „Stěny budou ozdobeny inspirujícími motivy, které uživatele uklidní i v těch nejintimnějších chvílích. Budou se tak cítit jako doma," říká o společnosti Leo Express Petr Kopáček.“
Inspirující?! Uklidní?! Jako doma?! No, já nevím. Možná bychom měli ponechat nápaditost českých kreativců něčemu jinému, než toaletám ve vlacích. Nebo ne?
Gabriela Sedláčková
Z deníku podnikatelky: Ach ty ochranné svazy autorské
... aneb jedna trochu "Švejkovská" o tom, jak udělal stát z dalšího slušného občana alkoholika a jak já zase zaplatím o pár tisíc víc.
Gabriela Sedláčková
Bludný kruh fake news
Je boj proti fakenews opravdu vždy bojem proti lži? Nebo jde leckdy o boj proti tomu, s čím nesouhlasíme?!
Gabriela Sedláčková
Glo(hu)sa na provázku: Píšťalky jako násilí?
Proč by měli v Bohnicích rozšířit pavilon pro léčbu rozdvojení osobnosti? Protože mám pocit, že právě k tomu jsme od "dvojího metru" došli.
Gabriela Sedláčková
U nás na Žižkově vládne stará dobrá ODS. A u vás?
... aneb jak nám na Žižkově znárodnili farmářské trhy, já jsem prohrála bitvu, ale napeču buchty a jedu dál
Gabriela Sedláčková
Jak jsem se stala pravicovou aktivistkou
Jsem pravicový konzervativec a stala jsem se aktivistkou. A to mi to ještě před pár dny připadalo jako naprostý nonsens.
Gabriela Sedláčková
Schizofrenie generace Y aneb nahota v sauně a selfie na Facebooku
Moje maminka slaví dnes 50. narozeniny. Na svůj věk vypadá zatraceně dobře, mentálně je jí asi tak 17 (tvrdí ona, pro ty, kdož by mne chtěli kárat za drzost) a její ženské křivky jí jaksi kupodivu drží stále na svých místech (ač já ve svých třiceti letech začínám mít pocit, že gravitace je největším nepřítelem ženy, obzvláště pak ženy "krev a mlíko"). A moje maminka byla včera poprvé v sauně. Nahá.
Gabriela Sedláčková
Když jsou všichni žirafy, já budu radši hroch
Fráze "kdo není na Facebooku, jako by nebyl" už téměř zlidověla. A bohužel je z velké části pravdivá. Že ne?
Gabriela Sedláčková
Do Paříže jedině se Šmídem
Která holka nesní o Paříži? Francouzky byly vždy (alespoň v amerických filmech) prezentovány jako femme fatale, úspěšné ženy, které se nebojí vyrazit do společnosti ve výstředním kousku oděvu. Dámy každým coulem, jež se umějí nosit a klidně si pod triko nevezmou podprsenku.
Gabriela Sedláčková
Miluju škvarky a nestydím se za to
Miluju škvarky a nestydím se za to... aneb přiznání všem dobrým vílám, které přežívají o vodě a salátu.
Gabriela Sedláčková
Zeman for president (s křížkem po funuse)
Můj starý a dobrý DELL odchází pomalu, ale jistě, do věčných lovišť. Protože mu doslova odpadají "části těla" (v jeho případě kusy plastu), jala jsem se zálohovat.
Gabriela Sedláčková
Jak jsem se obnažila s Obnaženou Paříží
Léto přichází. Jak se to pozná? Můj tatínek z nohou nesezuje arabky (podivné kožené sandály, které nosí od prvního slunečního paprsku až do padajícího sněhu, co si pamatuji), moje maminka sedí, téměř kdykoliv jí telefonuji, na kole, a všechny dámy v okolí sundávají punčochy a zkracují sukně. A já? Já čtu za chůze.
Gabriela Sedláčková
Dopisy nebo nedopisy?
Potřebuji nutně znát pravdu: dělají druhým moje dopisy a pohlednice radost nebo je spíše otravují? Protože jestli z nich neplyne příval nespoutané radosti, pak jejich psaní není radostnou chvílí ani pro mne.
Gabriela Sedláčková
Subjektivní úvaha o tom, že média podpořila Miloše Zemana
Říkala jsem si, že politiku a volbu prezidenta komentovat nebudu. Už toho bylo dost a neměla jsem potřebu přispívat k mnoha vyřečenému. Ale v této chvíli, kdy vrcholí sčítání výsledků a mě trápí, že nevítězí mnou volený kandidát (ačkoliv s tím počítám už od počátku kampaně, která mi nepřipadala šikovně cílená) se mi mlčet nechce. Mám velikou potřebu vykřičet do světa můj názor, který je nejspíš málo sečtělý, rozhodně nevyzrálý a nevyvratitelně subjektivní.A to názor, že kampaň pana Schwarzenberga podpořila Miloše Zemana. A média jakbysmet. Všude jsem počas kampaní četla: média podporují Karla. Proboha: kde a kdy? Copak jsou všichni slepí?
Gabriela Sedláčková
GPS ze šuplíku
Někdy, když je potřeba si odpočinout od práce, brouzdám v šuplících nebo v počítačových složkách. Vždy mě překvapí to, na co narážím. Úryvky z mých deníčků, povídky a poezii z mých tvůrčích let. Čtu si je a nevěřím svým vlastním očím... To jsem opravdu napsala? Kdy, proč a co jsem tím vlastně chtěla říct? Od čtyř let jsem chtěla být spisovatelkou. Ale myslím, že Máchovy nebo Seifertovy texty z pubertálního období dávaly větší smysl, o kvalitě nemluvě. :) A tak jsem přemýšlela, co s tím. Mám se řídit filmem bratří Coenových "Po přečtení spalte"? Ne, to by byla škoda, i moje pubertální léta ke mně patří. Jedna z mých starých a zoufalých povídek s názvem GPS mi připomíná období jedné nevydařené lásky, krásné období.
Gabriela Sedláčková
Bajky a ponaučení
Po letech jsem se vrátila k četbě bajek. A na konci každého krátkého, leč poučného příběhu, se musím pousmát. Snad není příběhu, ve kterém bych se nenašla. Ano, většinou se nacházím v těch zvířatech hloupých, kterým z příběhu vyplývá ponaučení.
Gabriela Sedláčková
Tak trochu jiný nákup
Nebylo mi ještě ani "náct", když jsem po nedělích pomáhala rodičům za pultem a přispívala jsem tak ke krmení hladových krků spoluobyvatel naší malebné vesničky. Obchod se smíšeným zbožím, bistrobar, hračkářství... Prostory, v nichž jsem vyrůstala. A jakožto správňácká holka z obchodnické rodiny jsem stávající maloobchodníky oproti masovým obchodním centrům vždy podporovala. Avšak bohužel jen slovně.
Gabriela Sedláčková
Můj táta Čapek
Kdyby se mne někdo ptal na tři "věci", které můj táta miluje, bez rozmýšlení bych odpověděla: dobrou hudbu, dobré jídlo a své dvě dcery (taky dobré, samozřejmě). A kdyby se mě ptali na tři "věci", které táta rád nemá, věděla bych zcela určitě: Helenu Vondráčkovou, lež a obalismus. Ptáte se "co to je?" Ještě nedávno bych vám odpověděla: "Podívejte se do slovníku!"
Gabriela Sedláčková
Kubaštovy poklady
... aneb chlouba úspěšným lovem. Mé koníčky bývají často časově omezené. Umím se se svými hobby rozloučit stejně tak rychle, jako jim přijít na chuť. Kdysi jsem sbírala známky. Starala se o "žížalí farmu", každé ráno v šest hodin si šla zaběhat, kradla v hospodách pivní podtácky...
Gabriela Sedláčková
Birlibán. Jaképak to je jméno?
"Birlibán, Birlibán. Jaképak je to jméno? Uslyšíme snad pohádku o kouzelníkovi? Nebo o princi Birlibánovi? Anebo je to kouzelná průpovídka? Ale ne. Nebudeme čarovat." Těmito slovy začíná Eduard Petiška svou knihu o klukovi jménem Birlibán, se kterým prožijete spoustu neobyčejných příhod. A že se nebude čarovat? No, já bych si dovolila nesouhlasit. Totiž kouzlo, to je to příhodné slovo pro Petiškova Birlibána.
Gabriela Sedláčková
Být tak baletkou
Všichni máme přání. Přání nevyslovená a přání vyslovená. Je mezi nimi velký rozdíl. Ta vyslovená přání jsou totiž (alespoň u mne) splnitelná, ta nevyslovená, to jsou jen sny. Takové ty "kdybych měla Arabelin prsten, přála bych si..." Světový mír, aby celá moje rodina byla zdravá, abych nikdy nezestárla, přečíst všechny knihy na světě, mít velkou vilu, psa, bazén, džíp a hodinky s vodotryskem a tak dále...
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 22
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2662x