Můj táta Čapek
Tatínek v nás odmala vychovával lásku k hudbě. Někdo, sociální ústav například, by pravil: poněkud přehnaně. Fotografie, kde sedíme se setrou na nočníku a na uších máme sluchátka nebo fotografie, na nichž ukazuji gesta míru po vzoru Johna Lennona, jsou toho důkazem.
Kdykoliv jedu s tátou autem, proklínám toho, kdo vymyslel systém autorádií. Jakmile totiž zazní první tóny jakékoliv skladby (ať už jde o tóny kytarové či jiné), táta mě uhání otázkou: "Kdo to hraje?" A já ho pokaždé umím překvapit svou neznalostí. Nedokážu pochopit, jak může díky jednomu úderu do kytarových strun poznat nejen interpreta, ale většinou i název skladby, rok vydání, titul alba, na nemž se nachází a veškeré osazenstvo kapely, které má skladbu na svědomí (nejlépe i autora hudby a textu). A stejně tak táta nedovede pochopit, jak můj mozek není schopen rozeznat zvuk kytary Jimmyho Page a kytary Ritchieho Blackmora (ano, nehorázně se stydím, ale dokáži s tím žít).
Totiž dobrý hudebník je nejenom dobrý hudebník, ale také má svůj styl. A nezáleží mu na tom, co si o něm špitají "báby na vesnici". A to jest další výchovný manévr, který se táta pokoušel na svých dcerách uplatnit. A tak u nás doma bylo často používané slovo "obalista".
"Gábinko, nekoukej na to, jestli to je značkové, důležité je, zda se Ti to líbí." Nebo: "Gabiš, nekoukej nikdy na lidi skrz prsty, dokud je nepoznáš "zevnitř", protože to, co mají na sobě, o nich nic neprozrazuje."
Shrnuto do dvou vět = podstata "neobalismu".
A tak, když se v našem okolí objevil člověk, kterému záleželo především na vzhledu, jinak řečeno na obalu, považovala jsem ho za obalistu. Celý svůj dosavadní život. A obalismus se stal tématem, nad kterým jsem poměrně často přemýšlela. Ačkoliv jsem za tátovou myšlenkou obalismu vždycky stála, v určitém věku jsem dospěla k názoru, že trocha obalismu někdy neuškodí... Tedy obalismu v tom smyslu: chtít vypadat hezky. A když mi táta (s trochou nadsázky) říkával "ty obalistko!", vždycky jsem se rozčilovala (a rozčiluji dodnes).
A sem tam, abych se ujistila, že to se mnou tak hrozné není, jsem se svých přátel na rovinu zeptala: "Myslíš si, že jsem obalistka?" K mému udivení většině populace bylo toto slovo cizí. A všem "nevzdělancům" jsem musela vysvětlovat, co to obalista znamená.
"No to přeci vyplývá už z názvosloví. Obalista je někdo, kdo dá především na obal. Kdo upřednostňuje obal před výplní. Prostě ten, kdo se nechá zaujmout hezkou tvářičkou, ale o to, co se skrývá pod ní, mu až tak nejde."
"Ahá," odpovídali mí známí chápavě a já se zamýšlela nad problematikou obalismu a zdálo se mi velmi nemilé, že lidé neznají jeho definici. Přeložila jsem si to totiž tak, že nad problémem zevnějšku a duše ani nepřemýšleli.
Až jednoho dne, kdy jsem seděla na návstěvě u táty a společně s přáteli jsme si otevřeli láhev vína, došla jsem k pointě celého příběhu (nevím čím to, ale často se k pointě dostanu právě nad sklenkou vína). S přáteli jsme totiž řešili, jak je skvělé, jaký výjimečný vztah mám se svým tátou. "Ano, to mám," přikyvovala jsem. "Jen se někdy přeme nad obalismem."
"Nad obalismem?" ptal se známý udiveně.
"No jo, máme na to trošku rozdílný pohled. Taťka si myslí, že trochu obalistka jsem a já si myslím, že ne, že chtít vypadat hezky obalismus není."
"A co to je ten obalismus?" zeptal se kdosi...
Pohlédla jsem na tátu a pravím: "Tati, víš co je zajímavé? Že většina lidí to slovo vůbec nezná. Mě se na význam poslední dobou ptá každý."
Táta vyprskl smíchy. "No to je logické, když jsme si to slovo vymysleli."
Jako by se mi sesypal domeček z karet. Ve čtyřiadvaceti letech jsem zjistila, že celý život používám (a to vcelku hojně) slovo, které neexistuje? Nevěřím!
Doma jsem prohledala veškeré slovníky, využila jsem všeznalého Googlu. Jak potěšená jsem byla, když mi Google na slovo "obalismus" jeden výsledek nabídl. Kdo myslíte, že byl autorem onoho článku, v němž se slovo nacházelo? Ano, já.
A tak jsem po světě šířila tatínkovo slovo. Slovo neexistující, leč podle mne výstižné.
Ráda bych se omluvila všem, kterým jsem na dotaz "Co je to obalismus?" odpověděla stylem: "Najdi si to ve slovníku!" Protože ve slovníku to bohužel nenajdete.
Ale kdo ví, třeba jednou... Tak jako kdysi Čapkova robota.
Gabriela Sedláčková
Z deníku podnikatelky: Ach ty ochranné svazy autorské
... aneb jedna trochu "Švejkovská" o tom, jak udělal stát z dalšího slušného občana alkoholika a jak já zase zaplatím o pár tisíc víc.
Gabriela Sedláčková
Bludný kruh fake news
Je boj proti fakenews opravdu vždy bojem proti lži? Nebo jde leckdy o boj proti tomu, s čím nesouhlasíme?!
Gabriela Sedláčková
Glo(hu)sa na provázku: Píšťalky jako násilí?
Proč by měli v Bohnicích rozšířit pavilon pro léčbu rozdvojení osobnosti? Protože mám pocit, že právě k tomu jsme od "dvojího metru" došli.
Gabriela Sedláčková
U nás na Žižkově vládne stará dobrá ODS. A u vás?
... aneb jak nám na Žižkově znárodnili farmářské trhy, já jsem prohrála bitvu, ale napeču buchty a jedu dál
Gabriela Sedláčková
Jak jsem se stala pravicovou aktivistkou
Jsem pravicový konzervativec a stala jsem se aktivistkou. A to mi to ještě před pár dny připadalo jako naprostý nonsens.
Gabriela Sedláčková
Schizofrenie generace Y aneb nahota v sauně a selfie na Facebooku
Moje maminka slaví dnes 50. narozeniny. Na svůj věk vypadá zatraceně dobře, mentálně je jí asi tak 17 (tvrdí ona, pro ty, kdož by mne chtěli kárat za drzost) a její ženské křivky jí jaksi kupodivu drží stále na svých místech (ač já ve svých třiceti letech začínám mít pocit, že gravitace je největším nepřítelem ženy, obzvláště pak ženy "krev a mlíko"). A moje maminka byla včera poprvé v sauně. Nahá.
Gabriela Sedláčková
Když jsou všichni žirafy, já budu radši hroch
Fráze "kdo není na Facebooku, jako by nebyl" už téměř zlidověla. A bohužel je z velké části pravdivá. Že ne?
Gabriela Sedláčková
Do Paříže jedině se Šmídem
Která holka nesní o Paříži? Francouzky byly vždy (alespoň v amerických filmech) prezentovány jako femme fatale, úspěšné ženy, které se nebojí vyrazit do společnosti ve výstředním kousku oděvu. Dámy každým coulem, jež se umějí nosit a klidně si pod triko nevezmou podprsenku.
Gabriela Sedláčková
Miluju škvarky a nestydím se za to
Miluju škvarky a nestydím se za to... aneb přiznání všem dobrým vílám, které přežívají o vodě a salátu.
Gabriela Sedláčková
Zeman for president (s křížkem po funuse)
Můj starý a dobrý DELL odchází pomalu, ale jistě, do věčných lovišť. Protože mu doslova odpadají "části těla" (v jeho případě kusy plastu), jala jsem se zálohovat.
Gabriela Sedláčková
Na toaletě v Leo Expressu
Vlakem jezdím opravdu často. A ráda. Neholduju automobilu, a i když se mi okolí vysmívá, že bez auta jsem handicapovaná, zcela pyšně prohlašuju, že budu vlakový příznivce, dokud bude v mých cílech vlaková stanice (hovořím o delších tratích, nesnáším přestupy!). V autě toho moc nestihnu, můžu tak maximálně poslouchat audio. Ve vlaku vyřídím desítky e-mailů, napíšu pár článků, přečtu spoustu stran zajímavé knihy, najím se, vyspím se, vyslechnu interesantní rozhovory... jde prostě o efektivně využitý čas.
Gabriela Sedláčková
Jak jsem se obnažila s Obnaženou Paříží
Léto přichází. Jak se to pozná? Můj tatínek z nohou nesezuje arabky (podivné kožené sandály, které nosí od prvního slunečního paprsku až do padajícího sněhu, co si pamatuji), moje maminka sedí, téměř kdykoliv jí telefonuji, na kole, a všechny dámy v okolí sundávají punčochy a zkracují sukně. A já? Já čtu za chůze.
Gabriela Sedláčková
Dopisy nebo nedopisy?
Potřebuji nutně znát pravdu: dělají druhým moje dopisy a pohlednice radost nebo je spíše otravují? Protože jestli z nich neplyne příval nespoutané radosti, pak jejich psaní není radostnou chvílí ani pro mne.
Gabriela Sedláčková
Subjektivní úvaha o tom, že média podpořila Miloše Zemana
Říkala jsem si, že politiku a volbu prezidenta komentovat nebudu. Už toho bylo dost a neměla jsem potřebu přispívat k mnoha vyřečenému. Ale v této chvíli, kdy vrcholí sčítání výsledků a mě trápí, že nevítězí mnou volený kandidát (ačkoliv s tím počítám už od počátku kampaně, která mi nepřipadala šikovně cílená) se mi mlčet nechce. Mám velikou potřebu vykřičet do světa můj názor, který je nejspíš málo sečtělý, rozhodně nevyzrálý a nevyvratitelně subjektivní.A to názor, že kampaň pana Schwarzenberga podpořila Miloše Zemana. A média jakbysmet. Všude jsem počas kampaní četla: média podporují Karla. Proboha: kde a kdy? Copak jsou všichni slepí?
Gabriela Sedláčková
GPS ze šuplíku
Někdy, když je potřeba si odpočinout od práce, brouzdám v šuplících nebo v počítačových složkách. Vždy mě překvapí to, na co narážím. Úryvky z mých deníčků, povídky a poezii z mých tvůrčích let. Čtu si je a nevěřím svým vlastním očím... To jsem opravdu napsala? Kdy, proč a co jsem tím vlastně chtěla říct? Od čtyř let jsem chtěla být spisovatelkou. Ale myslím, že Máchovy nebo Seifertovy texty z pubertálního období dávaly větší smysl, o kvalitě nemluvě. :) A tak jsem přemýšlela, co s tím. Mám se řídit filmem bratří Coenových "Po přečtení spalte"? Ne, to by byla škoda, i moje pubertální léta ke mně patří. Jedna z mých starých a zoufalých povídek s názvem GPS mi připomíná období jedné nevydařené lásky, krásné období.
Gabriela Sedláčková
Bajky a ponaučení
Po letech jsem se vrátila k četbě bajek. A na konci každého krátkého, leč poučného příběhu, se musím pousmát. Snad není příběhu, ve kterém bych se nenašla. Ano, většinou se nacházím v těch zvířatech hloupých, kterým z příběhu vyplývá ponaučení.
Gabriela Sedláčková
Tak trochu jiný nákup
Nebylo mi ještě ani "náct", když jsem po nedělích pomáhala rodičům za pultem a přispívala jsem tak ke krmení hladových krků spoluobyvatel naší malebné vesničky. Obchod se smíšeným zbožím, bistrobar, hračkářství... Prostory, v nichž jsem vyrůstala. A jakožto správňácká holka z obchodnické rodiny jsem stávající maloobchodníky oproti masovým obchodním centrům vždy podporovala. Avšak bohužel jen slovně.
Gabriela Sedláčková
Kubaštovy poklady
... aneb chlouba úspěšným lovem. Mé koníčky bývají často časově omezené. Umím se se svými hobby rozloučit stejně tak rychle, jako jim přijít na chuť. Kdysi jsem sbírala známky. Starala se o "žížalí farmu", každé ráno v šest hodin si šla zaběhat, kradla v hospodách pivní podtácky...
Gabriela Sedláčková
Birlibán. Jaképak to je jméno?
"Birlibán, Birlibán. Jaképak je to jméno? Uslyšíme snad pohádku o kouzelníkovi? Nebo o princi Birlibánovi? Anebo je to kouzelná průpovídka? Ale ne. Nebudeme čarovat." Těmito slovy začíná Eduard Petiška svou knihu o klukovi jménem Birlibán, se kterým prožijete spoustu neobyčejných příhod. A že se nebude čarovat? No, já bych si dovolila nesouhlasit. Totiž kouzlo, to je to příhodné slovo pro Petiškova Birlibána.
Gabriela Sedláčková
Být tak baletkou
Všichni máme přání. Přání nevyslovená a přání vyslovená. Je mezi nimi velký rozdíl. Ta vyslovená přání jsou totiž (alespoň u mne) splnitelná, ta nevyslovená, to jsou jen sny. Takové ty "kdybych měla Arabelin prsten, přála bych si..." Světový mír, aby celá moje rodina byla zdravá, abych nikdy nezestárla, přečíst všechny knihy na světě, mít velkou vilu, psa, bazén, džíp a hodinky s vodotryskem a tak dále...
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 22
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2662x